středa 23. února 2011

Hlasová a řečová výchova: Sbírka sebereflexí

Toto je vlastně takový druh domácího úkolu (jehož plnění je podmínkou pro získání zápočtu) pro předmět Hlasová a Řečová Výchova (HRV) který jsem si zapsal tady na univerzitě. Protože jde ale o celkem zajímavé věci, respektive věci co nikoho nezajímají ale já je tu stejně sděluji... Inu, je zjevné, že je sem vypíšu.

Hodina první: 22. 2. 2011
Náplň: Dechová cvičení, projektivní dotazník, dotazníky sebehodnocení a vlastního hlasového hodnocení.

Dechová cvičení jsou zajímavá věc. Člověku přijdou hloupá, možná dětinská, zvláště je-li jejich součástí vyluzování nějakých zvuků. Jistou útěchou snad je, že ze sebe dělá blbce na pokyn někoho jiného a zároveň s několika dalšími lidmi. Já osobně nemám se zesměšňováním své osoby nejmenší problém. Navíc si pamatuji, že jsem podobné experimenty prováděl po jedné z hodin biologie, kde jsme probírali, kdo jak dýchá. Celkem podnětná věc k zamyšlení.
Psychologické dotazníky jsou úplně jiná věc, zejména když studuji obor, kde s nimi v jednom kuse přicházím do styku. Normální člověk je ohledně nich paranoidní tím normálním způsobem: musím se jevit dobře, ale co když test obsahuje otázky, kvůli kterým se projevím tak, že psycholog pozná, že lžu? Semi-odborník to má ještě horší: ví naprosto jistě, že test takové otázky obsahuje, ale neumí je poznat. Interpretuje některé znaky, ale jiné ho spolehlivě matou. Já v tomhle ohledu nakonec kolabuji k upřímnosti. Nebo k tomu, o čem věřím, že je upřímnost?
Co mě nejvíc dostalo byl hlasový dotazník. Pravda je, že v "běžné konverzaci," kterou jsme měli popsat, pořád existují dva extrémy. Buď běžně konverzuji se známými lidmi a můj hlas je takový, jaký jsem popsal. Nebo běžně konverzuji s cizími lidmi a hlasitost (možná ještě s několika dalšími faktory) jde do ztracena. První typ ale ve velké míře převládá, pročež jsem řekl co jsem řekl.

Hodina druhá: 1. 3. 2011
Náplň: Trocha teorie, dechová cvičení, cvičení bránice.

Do dneška jsem si myslel, že mám nekoordinované pohyby končetin. Po dnešku vím, že té koordinace zvládám ještě méně. Naučit se správně dýchat dokáže být solidní věda. Nicméně jsem motivován na všech těch věcech zapracovat, ovšem až o víkendu, kdy poklesne nebezpečí, že mě někdo nahlásí za rušení nočního klidu, případně si bude stěžovat, že na koleji straší.

P.S.: Mít učitelský hlas prý není kompliment....

Hodina třetí: 8. 3. 2011
Náplň: Cvičení dech-tělo, artikulace, hlasové cvičení.

Docela se začínám těšit, k čemu to všechno povede. Outsider by asi zkonstatoval, že dvě hodině trávíme víceméně blbinami, ale o tom to asi taky je: když se člověk nemusí rozptylovat tím, aby řekl něco inteligentního, může se víc soustředit na samotný hlasový projev.
Jediná výtka - při individuální práci nemá zbytek (byť malé skupiny) do čeho rýpnout. Teoreticky by molhi dělat předchozí činnosti, ale proč by, když je v tom nikdo nekoordinuje (ani jim to neřekne... toliko k dobrovolné aktivitě.) Takhle nejvýš upínají pozornost k tomu, co je zrovna aktivní, což tomu nemusí být příjemné.

Hodina čtvrtá: 15. 3. 2011
Náplň: Trocha teorie, cvičení dech-tělo, individuální práce

Vše pod kamerovým monitoringem. Neže by mi to vadilo, možná naopak, dokud se na to pak nebudu muset dívat. Každopádně únava. Nemohl jsem se moc soustředit. Což mi nakonec bylo řečeno že beztak nemám dělat. Jsem zvědav, k čemu to povede.

Hodina pátá: 22. 3. 2011
Náplň: Relaxace, trénink volacího hlasu

Opět monitorováno kamerou. Na mé straně opět lehká únava. Přesto se mi podařilo "temnit" a mnoho jiného, což (snad) bylo ke konci drobet zmírněno. Trochu mě překvapilo - a možná i, já nevím, zdeprimovalo, že "nejlepší hlas" mám docela vysoký. Je to trochu jinak, než si představuju, jinak než mi přijde že normálně mluvím, no - důvody to má. Ale jsou vzadu. Nemusím se jima zabývat, když to jde i jinak a ja to v pořádku.

Hodina šestá: 29. 3. 2011
Náplň: Dýchání, čtení textu (povídky), trénink "jůůů"

Předčítání. Miluju předčítání. Předčítám všechno včetně matematických textů. A co je trochu podraz, předčítanou povídku znám dobře (což je s podivem, ale pravda).
Při volání už celkem úspěšně ignoruji vše. Trochu vnímám co mám jak upravit, a pak konám. Uvidíme, jaký efekt to bude mít dlouhodobě.

Hodina sedmá: 19. 4. 2011
Náplň: hlasové cvičení vlastního výběru

Přijde mi neskutečně zvláštní, jak se při těchhle cvičeních používají jednou náhodná seskupení zvuků, jindy zcela konkrétní slova. Bez ohledu na to, že první skupinu nemám rád právě pro jejich náhodnost, nemůžu to dostat z hlavy. A když náš výcvik tedy probíhá v češtině, jak by vypadal v jiném jazyce? Každý jazyk zní jinak... pracují ti lidé jinak jen s mluvidly, nebo i s dechem?
Nějak při těchhle otázkách nestíhám sledovat sám sebe. Možná je to dobře, už si nějak nelámu hlavu s tím co a jak mám udělat, prostě nechávám věcem volný průběh a čekám, co ze mě vypadne.

Hodina devátá: 3. 5. 2011
Náplň: neznámá, na konci hlasové cvičení s gumou

Nadávky na náročnost příprav ke státnicím stranou, hlasová výchova nepotřebuje mozek. Tedy až na malé korekce tu a tam, jinak je přemýšlení vlastně spíš na přkážku. Důležitější je pracovat se zbytkem těla, zejména hrudní oblastí a napojenými končetinami, aby dech měl kam zalézt a odkud pak vyrazit.
Na druhou stranu soustředění se na dech je také dobré. Člověk se soustředí na něco co už dobře zná (jinak by tu asi nebyl), na něco z čeho získává energii, na něco s čím se do jisté míry dá manipulovat jako s jakýmsi "duchem" či "éterem." Zajímalo by mě, s čím přijdeme příště.


Hodina desátá: 10. 5. 2011
Náplň: přednáška na téma: transakční analýza.

Musím říct, že teoretické věci, zejména ty probírané po páté hodině odpoledne nejsou mojí silnou stránkou. Vlastně jsou mojí slabou stránkou. Nedělat si poznámky do mobilu a nemít po ruce internet, nepamatuji si ani téma hodiny. Navzdory tomu mi něco v hlavě utkvělo, byť pro to nedokážu najít praktické upotřebení. Zatím. Ale bojím se, že než na něco přijdu, zapomenu základy.

Hodina jedenáctá: 17. 5. 2011
Náplň: čtení, cvičení všeho možného.

Se čtením nemám problémy, ani když zároveň zahrnuje různé překrucování jazyka (řeči) či nějakou práci s ním. Dělám to i ve volném čase. Co nedělám rád jsou věci, které ... mají příliš vysoké nároky na to, co je jimi fakticky dosaženo. Hlas je jedna z těch věcí. Člověk se kvůli němu div nestaví na hlavu, takže když se někam dostane - pokud vůbec - je tak vyšťaven, že už to ani nevnímá.

Celková reflexe:
No tak NĚCO jsem se naučil. Vím že mám dýchat do břicha, nemám při sezení křížit nohy a vůbec takové ty věci provazující tělesno s duševnem, přičemž tímto zobecněním nechci říct, že jsou špatné. A možná ani očividné. Jen mě nepřekvapují. Co se hlasu týče, ten byl poučen že se nemusí nikam extra šponovat. Stejně jako celá osoba si užívá volnosti a jisté rovnováhy.
Možná spolu budem dále pracovat, a možná si u toho občas uvědomíme i nějaká ta pravidla, ale to druhé je celkem nepravděpodobné, protože já spíš přemýšlím nad tím co říkám, ne jak. A protože dokážu mluvit do aleluja, je nepravděpodobné, že bych o tom přemýšlel, když zrovna mlčím.
Jestli použiju něco z HRV ve výuce - asi ne, kdybych už dostal supl na hudebce, raději s žactvem rozeberu klavír.
Hodiny mi poskytly nějaký ten insight do toho jak tedy ty řečotvorné zvuky fungují, jaké jsou jejich účinky, a především ve mně vzbudily zájem o tématiku. Původně jsem velkou část svojí žákovské diagnostiky chtěl stavět na grafologii, ale ono je daleko víc způsobů jak poznat stav dlouhodobý i krátkodobý, takže je dobré mít nejen oči, ale i uši otevřené.
Toliko mé pocity.

úterý 22. února 2011

Matematika ve středověku

aneb nemusí vždy jít o vlka, kozu a zelí. Kdo by tu úlohu neznal? Máte převozníka (jiného než v Psychologických hrátkách, abychom ušetřili), vlka, kozu a zelí. Loďka uveze vždy právě 2 (kohokoli) a úkolem je dopravit všechny z jednoho břehu na druhý v neokousaném stavu (což asi nejde, protože jedna cesta musí obsahovat převozníka s vlkem.) Jak mají cesty probíhat?

Řešení zde nepodám, budu povídat o něčem jiném. Tento příklad je opravdu středověký, a tam, odkud pochází, je toho vícero. Představme si všk nejprve tu moudrou knihu. Jedná se o snad nejstarší sbírku "matematických" úloh v Evropě - byla totiž pravděpodobně sepsána kdesi na dvoře Karla Velikého v 8. století našeho letopočtu. Jejím autorem je Alkuin z Yorku a teď konečně název: Propositiones ad acuendos iuvenes, tedy Úlohy k bystření mladíků.

Pokud si myslíte, že nějakým mladíkům (byť středověkým... pokud uměli číst...) jsou nějaký vlk, koza a zelí ukradení, možná máte pravdu. Ale Alkuin do své sbírky nezařadil jen zvířátka (a rostlinky), ale i pro cílové čtenáře mnohem přitažlivější věci. Posuďte sami:

"Byli tři bratři, z nichž každý měl sestru a měli se přepravit přes řeku. Každý z nich pociťoval touhu po sestře svých přátel. Když přišli k řece, nalezli jen malou loďku, v níž se nemohli přepravit více než dva současně. Řekni, kdo můžeš, jak se přepravili přes řeku, aniž by jediná z nich byla poskvrněna."

To jsou úplně jiné grády, co? Ale pokud jsem vás s tím rychlým útěkem od zviřátek zklamal, tady je malá kompenzace:

"Ježek a ježice mající dvě děti a vážící libru se chtějí přepravit přes řeku."

Já jen doufám, že ježčata umí plavat. Pořád přirozenější, než kdyby uměla veslovat.

A nakonec historický chyták:

"Kolik kroků udělá v poslední brázdě vůl, který celý den orá?"

Tuhle jedinou otázku zodpovím: žádný, protože prý jde celou dobu před pluhem a do brázdy tedy nevkročí. Půvabné řešení, že?

Všechny kurzívou psané texty pocházejí z knihy Karla Mačáka, Tři středověké sbírky matematických úloh (Prometheus 2001). Doufám, že vás aspoń trochu potěšily.

Rozeklaný jazyk český

Nejsem sice jazykář jako takový, ale přesto k nim mám velmi blízko, a to nejen proto, že má lepší polovička (tedy ta matematická) se v nich umí velice účinně šťourat... jako v čemkoli jiném. Miluji jejich různé zvuky, přízvuky (jestli chcete, abych miloval i vás, mluvte anglicky s mírně přiostřeným r) i zápisy. Přesto jsem schopen je neslýchaným způsobem prznit. Kdo mě kdy slyšel mimo školu či četl v nějakém neformálním prostředí, ví, o čem mluvím. A aby věděl ještě víc, musí použít hlavu či se prokousat článkem. Volba nechť je jeho vlastní.

Jazyk, tedy řeč, je podobně jako jazyk, část těla, poměrně čiperným a především živoucím organismem. Aby té podobnosti nebylo málo, je navíc velmi ohebný a dá se, s prominutím, napasovat prakticky kamkoli. Této ohebnosti (a napasovatelnosti, ať zavedu také nějaké novotvary) velmi rád využívám v mluvené řeči, kterou udržuji na osobní úrovni a předpokládám, že posluchači snadno porozumí zkratkám, modifikacím a občas přímé, nehorázné mystifikaci.

Konverzaci na skypu či posty na facebooku a blozích považuji také do jisté míry za osobní. Nečekám že je bude číst kdokoli mimo několika málo mých známých, a že tito vyvodí z těch češtinářských jatek, co tam občas předvádím, nějaké zvláštní závěry.

Veřejné psaní je zcela jiné. le nejprve - co vlastně slovem "veřejné" chce básník říci? Blogy jsou přece také veřejné v běžném slova smyslu. Tedy - definice: Veřejným textem definuji pro potřeby tohoto článku a možná některých budoucích takový text, jehož účelem je být čten veřejností nad rámec běžných kontaktů autora. Požadavky na něj zmíním níže.

Nejprve pro kontrast, ne-veřejným textem je ten cílovaný na určitou skupinu lidí, jež z větší části autor zná. Může používat slang té skupině známý a v libovolné míře hrubky i hrubosti. Takovéto posty nečiní internet hezčím místem, ale na druhou stranu se nepředpokládá, že se o nich internet (či doslova běžný uživatel internetu) dozví.

Veřejný text existuje proto, aby jej internet nalezl, pokud možno na první stránce výsledků googlu.Je psán proto, aby celý svět (nebo aspoň republika) mohl žasnout nad géniem autora/autorky. Patří mezi ně například tento článek, který sice prezentuje moje osobní názory na věci, ale je psán tak, aby nikomu vládnoucímu jazykem neobohaceným žádnou specializací nečinilo problém jej přečíst a učinit si o něm obrázek. Existují však i veřejné články, kterým je tento přístup cizí. Rvou příležitost (a často zdravý rozum) za pačesy, hlava nehlava, aby se dostaly na výsluní a překážely tam jak nejdéle možno.

Jak krásně vypadá skládka pod čertvě napadaným sněhem. A co zbude po oblevě... (kulturní vsuvku sponzoruje Mninisterstvo Naděje, s.r.o.)

Věc je ta že veřejné články jsou vystaveny veřejnosti. A veřejnost, to jsou konzumenti. Někdo pozře libovolný blaf a ještě ho pochválí (proto máme tolik fast-foodových restaurací), jiný to nechá ležet, a zase jiný v tom šéfkuchaři namočí čenich. Nic není špatně. Vznike zas veřejný text, který někdo může zblajznout a vychválit do nebes, zatímco jiný z něj klidně pozvrací prahy hned několika portálů.

Jde o trochu neutěšený stav. Internet začíná být skladiště článků, z nichž půlka je irelevantní a druhá tolikrát přežvýkaná, že pozbyla téměř veškeré výpovědní hodnoty. A všechno tohle jde zpátky do stoje a přemele se to posté, a zase vyplivne a je zkonzumováno... Pokud je vám špatně z některých dokumentů o potravinářství, zkuste si představit koloběh slova na internetu a dva dny neopustíte koupelnu.

Ale to už jsem trochu odbočil. Co jsem chtěl říct - autor by měl být souzen tak přísně, jak velkému množství lidí je jeho dílo určeno.

And a note for Google Translate users: this article is actually pretty good in Czech. ;)

pondělí 21. února 2011

Home

Kde domov můj? Jak příznačné. Ale tohle není o Česku, ani Češích. Proč se zabývat jediným malým národem, kór teď, v době, kdy lze jediným krokem překročit prakticky libovolnou hranici?



Home (Domov)
Typ: Dokumentární
Rok a země původu: 2009 Francie
Trvání: 120 minut
Režie: Yahn Arthus-Bertrand
Zdroj základního info: CSFD.cz

Hledáte-li obrazově strhující a poetický, až to za duši jímá, dokument, kde se hodně mluví ale nic moc neříká, vyšetřete si dvě hodinky času a solidní grafickou kartu na tenhle kousek.

Kolem a kolem je Home dokumentem našeho svědomí. Všechny věci co se tam říkají víme, protože nějaké informace k nám proudí, aťse izolujeme sebelépe. Víme, že jsou zlé a že by s nimi někdo měl něco dělat. Ale budeme to my? Proč o tom jen pochybuji?

Film samotný není nikterak krutý, jak to dokumenty občas umějí, vlastně jde spíš o takovou pohádku, která člověka div nenutí se usmívat nad osudy miliardy lidí na hranici hladomoru, protože do toho mluví příjemný hlas a hraje patřičně podmanivá hudba. Ty obrázky sice nejsou tak hezké, ale klid, každé depresivní téma je brzy vystřídáno něčím co pohladí po duši a dá jí lízátko.

Čtyři pětiny dětí na světě chodí do školy. A, jak věřím a vyplývá to i z jedné krátké pasáže, je jejich úkolem když už nic víc tak zabránit katastrofálnímu dopadu těch lidí z dob nedávno minulých. Připadám si pateticky, že mě tahle idea jímá. Proč nesedět v křesílku a neříkat si "nějak to dopadne," když cesta ke zlepšení vede přes masu lidí mocnějších než já, i jako jednotlivci, kteří se přece nevzdají svého komfortu kvůli hladomoru támhle někde v křovákistánu?

Myslím, že je horší vědět a nic nedělat, než žít ve sladké nevědomosti. Ale úplně nejhorší je tu nevědomost jenom předstírat. Ale nemuseli jste vidět tenhle film, abyste poznali aspoň zlomek. Takže já. I vy. Zůstaňte myslet, ale začněte i něco dělat. Je nejvyšší čas.

sobota 19. února 2011

(Moje) Chemická romance

Předem se omlouvám chemikům za možná zkreslený pohled. Nejsem chemik, byť chemiky mám velmi rád a nesmírně se jich vážím. Tohle je konec konců povídka pro ně, a jestli v tom vyšťourají nějakou chybu a dopomohou mi k její nápravě - tím líp:

Bylo to dvousté třicáté deváté setkání prvků a zúčastnil se ho každý, kdo v periodické tabulce něco znamenal. Od stařičkého Vodíku po mladé, nestálé Ununbium, byli tu Lanthan a Aktinium se svými početnými klany, obyčejné Železo i čerstvě zbohatlý Křemík obletovaný tu Galliem a tu zas zářícím Fosforem, podle toho, jakého typu vodivosti se mu zrovna zachtělo.

Zábava byla hned od začátku v plném proudu. Hudební skupina Katalyzátory vyhrávala tu vesele, tu romanticky, prvky se slučovaly a sloučeniny zase rozpadaly, jen aby mohly vzniknout nové. Zejména Kyslík oxidoval kde mohl, zatímco vzácné plyny v čele s Heliem seděly opodál a každý zvlášť opovržlivě sledovaly rej na tanečním parketu.

Dalším kdo se nebavil byl Brom. Ostatní halogeny už to dávno roztočily: Chlor se u jejich stolu mazlil se svým obvyklým partnerem Sodíkem, a ještě u toho stíhal házet očko po Vodíku, který byl přes svůj věk pořád velmi oblíbeným vazebným partnerem. Fluor se v kroužku zbylých alkalických kovů vytahoval, v kolika reklamách na zubní pasty už vystoupil, zatímco Jód se tutéž skupinu snažil zlákat na svůj nesmírný přínos v lékařství.

"Hej, hej, koukněte na mě," volal Bromův soused ze třídy VI A, Selen. "Jsem Brom a za pokojové teploty jsem v kapalném skupenství!" Celý sál tak zařičel smíchem, že na krátký okamžik přehlušil Katalyzátory zpívající zrovna hitovku "Když kation s aniontem snídá."

"Toho si nevšímej," řekla Bromu Rtuť procházející zrovna kolem, "mně dělají Zlato a Stříbro to samý, když se předtím někde potkají s etanolem nebo podobnou sloučeninou."

Brom si jen povzdechnul. "Jenže ty jsi alespoň kov, jsi k něčemu! Jakmile se řekne 'teploměr,' každý si na tebe vzpomene. Já? Jsem úplně k ničemu. Koho potkám, toho otrávím."

"Nemají to tak všechny halogeny?" zepala ze Rtuť lehkovážně a hned toho zalitovala, protože Brom se pod svými orbitaly rozklepal potlačovanými vzlyky. "Hele já vím jaký to je. Z teploměrovýho byznysu mě vylili už dávno a hádej proč? Nějakej hlupák v laboratoři jeden rozbil a ohrozil tím všechny, hlavně když se to snažil sám uklidit. Fyzici jsou, co se chemie týče, strašný paka..."

Její slova však nepomáhala. Brom tam seděl jak hromádka neštěstí a marně se do vnější slupky elektronového obalu snažil otřít fotony gama záření tekoucí mu z rozjitřených neutronů. Rtuť k němu v posledním pokusu jej utěšit váhavě natáhla jeden ze svých valenčních elektronů... a ten dokonale dosednul do Bromovy valenční sféry.

Všechny reakce kolem nich najednou ustaly. I Katalyzátory jakoby umlkly, aby ten jedinečný okamžik proběhnul nerušeně. Brom chvíli fascinovaně sledoval, jak se Rtutin elektron váhavě připojuje k ostatním a vzápětí už od nich není k rozeznání. Pak pohlédnul Rtuti do jejích hlubokých neutronů a věděl, že od té doby už nikdy nebude samotným Bromem.

Od této doby navěky: Bromid Rtuťný.

Během psaní povíkdy jsem konzultoval:
http://www.tabulka.cz/
http://cs.wikipedia.org/

Během toho jsem došel k názoru, že tam bude přes veškerou snahu asi docela dost nepřesností, ale což, to je snad v každém svazku červené knihovny. Doufám, že když už nic jiného, pobavili jste se aspoň nadáváním na mou zabedněnost a jste nyní spokojeni a o něco raději na světě. Pokud ano, já budu raději na světě, když necháte komentář a dáte najevo své myšlenky.)

P.S: Povídku bych chtěl věnovat Daně, kteréžto vděčím za velkou část svého sebevědomí, vyhranou soutěž v anglickém povídkopisectví a geniální medailonek v půlnočních novinách ;)