Vítejte po dlouhé době u článku hodného Knihy všehomíra. Poslední dobou jsem hodně četl i psal, a cítím se tím pádem schopným napsat něco málo slov k pisatelství, jak se mu věnuje vlastně docela dost lidí, ať už své výtvory publikují, nebo ne.
Takové literární dílo je víc než jen text, ale soustřeďme se nejprve na něj a jeho strukturu. V poezii jde o jeden ze základních bodů - konec konců, často když se pídíme po významu toho či onoho verše, nějaký rýpal nám do toho říká "proboha vždyť ten člověk prostě chtěl, aby se mu to rýmovalo." Próza je ale překvapivě podobná. Zatímco příběh je stěžejní, dobrá struktura textu může dělat divy. Podívejme se na to tedy blíže.
Jaké jsou nejznámější poruchy smyslů? Řeší se lidé slepí, co mají signalizaci na přechodech a speciální kostky v chodnících, řeší se lidé hluší, kterým jsou určeny skryté titulky a znakoví mluvčí v některých zprávách. Z toho vyplývá, že zrak a sluch jsou stěžejními smysly lidí, a od toho se odvíjí typy lidského vnímání. Rozlišujeme typy vizuální a auditivní, a, byť to vypadá irelevantně, znalostí této jednoduché typologie můžeme prospět našemu textu. Jak?
Vizuální typ člověka myslí v obrazech. Je schopný si knížku přehrávat jako film, kde vnímá detaily a vykreslení scén. Kromě toho je citlivý na vzhled textu, který čte. Dlouhé bloky ho ukolébávají, někdy dokonce nutí přeskakovat, protože je pokládá za popis scény, kterou si přece umí dokreslit podle svého, takže tak. Zvláště často přeskakuje dlouhé popisy citových rozpoložení postav, protože ty se do obrazového kódu převádějí zvlášť obtížně. Naopak vizuálně založeného člověka upoutají krátké odstavce, které na něj křičí "čti nás, tady se děje akce!" Krátké věty které běží rychle jako okénka ve filmu, a každá představuje posun ve scéně.
Auditivní člověk vnímá knihu jako rozhlasovou hru. Nepotřebuje perfektně vyvedené kulisy, klade důraz na strukturu a provedení dialogu. Představuje si zvuk hlasů, a daleko více než vizuální typ je ochoten se vžívat do postav a pochopit jejich vnitřní rozpoložení, protože pak ví jakým způsobem jsou jejich věty pronášeny. Kde vizuální typ vnímá především tok vět ve smyslu tempa vyznačeného interpunkcí, auditivní čtenář nachází zájem především v různých souzvučnostech. Ocení třeba větu, kde všechna slova začínají na h, protože vnímá nejen význam, ale i zvuk slov, i když zrovna nejde o přímou řeč.
Samozřejmě většina lidí je mixem těchto dvou typů, a mohlo by se zdát, že nakonec lze uspokojit všechny prostě tak, že si budu psát, jak se mi zlíbí. Konec konců, já sám jsem jakýmsi mixem těch dvou, a když se to líbí mně, proč by se to nemohlo líbit ostatním?
Problém je v tom, že svým povídkám, podobně jako ostatním našim věcem, nadržujeme. Někdo teď může křičet, že je vůči své povídce naopak velmi kritický, ale to je jen opačný extrém, kdy na svém díle nedovedeme shledat nic pozitivního jen proto, že si nevěříme.
Rukojeť není všelékem na špatné povídky, je jen přehledem věcí, kterých by si měl být pisatel vědom, když přemýšlí, proč jeho povídka sklízí takové úspěchy, nebo naopak hanu. Není návodem, natož kuchařkou, spíš seznamem nástrojů a přísad. Doufám, že ji jako takovou vezmete a v případě potřeby použijete.
